Vítáme Vás na stránkách Suchého Vrchu

Tyto stránky jsou zaměřeny na veškeré dění kolem tohoto krásného místa v naší republice. Chceme zde především ale upozornit, že nejsme provozovatelé rozhledny a ani s ní nemáme nic společného. Pokud budete chtít vědět více informací, čtěte dále...

V současně době je území SV rozděleno tak, že část zabírá vojenský prostor s vysílačem a zbytek pozemků s budovami (Kramářova chata, rozhledna, finské domky) je několika soukromých majitelů.

Historie

Orlické hory

OH získávají mezi milovníky přírody oblibu zejména v posledních letech. Nenabízejí divokou horskou krásu, ale zalesněné, nepříliš prudké svahy s mnoha malebnými zákoutími v podhůří. Ve vesnicích i městech se dosud setkáváme s roubenými domy, které mají vysoké štíty pobité šindely, členěné vikýře a barokové římsy. Cílem návštěv jsou i četné zámky a ostatní architektonické památky.

Název Orlické hory je poměrně mladý, vznikl až roce 1836. Do té doby se používalo různých názvů, vztahujícím se k jednotlivým částem pohoří. Orlické hory jsou součástí velké jednotky tvořící orlickokladskou klenbu. Staré pohoří, tvořené většinou přeměněnými horninami, bylo rozlámáno a jeho jednotlivé části vystoupily podél zlomů. Mezi nimi vznikla Kladská kotlina, která k nám zasahuje Králickou brázdou. Severovýchodní svah Orlických hor k údolí Divoké Orlice je zlomového původu; je velmi prudký. Do nitra Čech se svažují povolně a postupně přecházejí do členitého podhůří, budovaného na mnoha místech křídovými sedimenty. Nejvyšší vrcholky na plochém hřbetu jsou Velká Deštná (1115 m), Koruna (1094 m) a Vrchmezí (1084 m). Řeky Divoká a Tichá Orlice prorážejí pohoří průlomovými údolími. Nejjižněji zasahují Orlické hory pásmem Suchého vrchu (995 m). Podnebí je drsné s dostatkem srážek. Sněhová pokrývka zde leží asi čtyři měsíce. Sever odvodňuje řeka Metuje a její přítoky, jich Tichá a Divoká Orlice. Sjízdné jsou za vysokého stavu vody (Divoká Orlice od Klášterce nad Orlicí), Tichá Orlice (od Jablonného nad Orlicí) a Zdobnice (od Pěčína). Na Divoké Orlici byla v roce 1939 vybudována přehradní nádrž Pastviny (98 ha); zadržuje povodňovou vodu a slouží k rekreaci.

Podhůří Orlických hor bylo až do roku 995 součástí panství Slavníkovců. Po jejich vyvraždění se oblast stala součástí přemyslovského panství. Od 13. století ustupoval pohraniční les kolonizaci; vznikaly četné osady, města a panská sídla. Velký ohlas mělo husitské revoluční hnutí, které zde našlo pevnou podporu. Touha po novém, spravedlivějším životě, nezanikla ani po vítězství císaře Zikmunda nad husity, a tak v roce 1457 vznikla v Kunvaldu jednota bratrská. Po třicetileté válce došlo k násilní rekatolizaci a utužení roboty. Proti útlaku se sedláci bouřili; největší povstání bylo v roce 1628 na Opočensku a roku 1785 v celých východních Čechách. Chudé zemědělství nemohlo obyvatelstvu poskytnout obživu, a proto ji hledalo v tkalcovství. Na Vamberecku se od 17. století paličkovaly krajky. Kraj nebyl rozvojem průmyslu v 19 století výrazně zasažen, a proto malá podhorská města doznala jen malých změn.

Suchý vrch

Orlické Hory, které se táhnou od Náchoda k jihovýchodu končí v údolí Divoké Orlice, kterému se říká Zemská brána. Ve skutečnosti tam nekončí hory, nýbrž jen jedno zeměpisné označení a druhé tam začíná. Jsou tam další skály a kopce a jeden z nich je Buková hora, 958 m vysoká. Asi proto, že z jejího jihozápadního svahu vytéká řeka Moravská Sázava, geologové podle této hory pojmenovali celou skupinu kopců. Takže je to Bukovohorská hornatina. Je to název stejně hornatý jako celý kraj, ale lidé raději vyslovují jednotlivé kopce, mezi nimiž je nejvyšší Suchý vrch. Vyrostl bez pěti metrů do tisícové výšky. Celá ta hornatina tu stojí asi tak tisíc miliónů let, možná o jednu, dvě stovky miliónů víc. Tisíc miliónů je miliarda a to je nepředstavitelný čas, ve kterém i nejtvrdší kámen se změní. Zdejší kámen je ortorula a to je hornatina pořádně tvrdá. Jenže když její povrch miliardu let drolí větry, ohlazují vody a ledy a občas se k tomu přidá nějaký tektonický pohyb půdy, to se výhled pořádně mění, to vzniknou vrcholy, hřebeny a srázy, rozsochy a údolí a někde taky roztodivné skalní tvary a snad milión balvanů. Nu a to je případ Suchého vrchu.

Tady v okolí se mu také říká Černý vrch, protože jeho stráně zarostlé jehličnany se zdálky spíš černají než zelenají. Ale název Suchý vrch je případnější, protože na něm není kapka vody, žádný pramínek, žádný potůček, žádné jezírko. A přitom na jeho vrcholu je koupaliště. Ale to už je záležitost lidí, kterým se zalíbil tenhle rozložitý jehlanec se širokým temenem. Poprvé, někdy kolem roku 1910 padl do oka turistům z Lanškrouna. Buď proto, nebo přesto, že dostat se vysokým lesem po málo schůdné cestě k jeho vrcholu patřilo k vrcholným turistickým výkonům. Ale tam čeká divoká krása a pohádková vyhlídka. Proto tu chtěli postavit turistickou chatu, ale než se rozhodli, vypukla v roce 1914 válka. Dobrá myšlenka však nezanikla. Ujala se u Klubu českých turistů v Jablonném nad Orlicí, který pro její uskutečnění v roce 1924 pozemek na vrcholu zakoupil. O dva roky později už tu byl položen základní kámen a 6. června 1927 byla otevřena nejen chata, ale i silnice k ní. Na tom však organizace turistů nepřestala. Na vrchol Suchého vrchu přivedla vodu a v roce 1930 postavila i 33 m vysokou vodárenskou věž, která je současně i rozhlednou. Má co nabídnout: daleké pohledy, například až na Šerlich v Orlických horách. A když už na vrcholu byla voda, KČT Jablonné nad Orlicí jako provozovatel chaty tu zřídil koupaliště. Široko daleko nejvýše položené koupaliště. Tak se Suchý vrch stal báječným turistickým cílem. V létě i v zimě - ze všech stran se na něj vedou turistické stezky. Místní ze tří měst, do nichž je ze Suchého vrchu stejně daleko, tedy z Jablonného nad Orlicí, Králík a Mladkova, a také dálková, červeně značená, která začíná v Novém Městě nad Metují a sleduje celý hřbet Orlických hor.